Kufřík

Čas od času se mi vybaví jeden večer, kdy jsem se vracel domů z práce: dojdu k autu, položím kufřík, dám si sako na zadní sedadlo (tak aby se nepomačkalo), nasednu, nastartuji, dám zpátečku. Nechce se to ale rozjet. Tak přidám plyn, překonám odpor, auto se zhoupne a já si uvědomím, že jsem si právě přejel svůj kufřík. Cítím, jak obecenstvo v oknech pozoruje zábavného blba při podivných aktivitách. Vytlačím na tváři lhostejný obličej, vyjdu ven, vezmu si kufr a snažím se vypadat jako člověk kterému vyšlo co si plánoval. S dynamikou cílevědomého jedince naložím kufřík do auta a odjedu.

Pokud duchapřítomnost nastoupí se zpožděním, tak nabývá tragikomických rysů.

Ještě další rok jsem pak chodil do práce s kufrem poslepovaným izolepou....