Pevnost

Mám dva dobré přátele. A oni dva jsou také dobrými přáteli. Pak došlo k tomu, že ten jeden zaměstnal toho druhého. A fungovalo to skvěle. Firma stála na práci těchto dvou přátel a dobře se doplňovali. Byť jeden zaměstnával druhého, tak firmu budovali spolu. Než se přítel - zaměstnavatel - dostal do potíží s podnikáním a nebylo na výplatu. Přítel - zaměstnanec se pak sám dostával do problémů: ale byli přátelé a těžko se jim o tomto mluvilo. Jak říct do očí, že nemám peníze na zaslouženou výplatu? Jak říct do očí, že chci tuto práci opustit a nechat přítele plácat se v tom samotného? Nakonec jeden sliboval peníze a druhý tajně hledal jinou práci. Peníze nepřicházeli, tak přítel - zaměstnanec sdělil, že odchází na jiné místo. A přátelství utrpělo šrám. Šrám mlčení...

To vše se mohlo stát a stává se to v každém přátelství. Jen přemýšlím, kde je chyba? Není ani v podnikání ani v zaměstnávání. Tam se střídají úspěchy a neúspěchy jako vlny na moři. Zůstává otázka, proč je tak těžké mluvit otevřeně. A proč je to těžké i mezi přáteli? Nemáme rádi nepříjemné situace. A přecejen nechceme přátelství ohrozit. A právě v tomhle bodě se zřejmě všichni začínáme mýlit. Je si těžké pod tíhou problémů vzpomenout, na čem přátelství stojí. Aby bylo tím čím je, neobejde se bez důležité vlastnosti, kterou je pevnost. Musí být pevné a být pevností (doslova i přeneseně). A pevnost vytvoří jen pevní lidé. Největším ohrožením jsou pro přátelství přátelé sami - když pevnost rozhlodají naše slabosti. V okamžiku, kdy musíme otevřeně říct nepříjemné věci, zjistíme, jestli si přátelství zasloužilo vůbec toto označení. Když přátelství přežije upřímnost, pak z této zkoušky vyjde ještě pevnější, když nepřežije, nebylo dost pevné na to, aby jím bylo. Není to však o tom vmést někomu do obličeje kritiku, a ještě k tomu s vášní a vztekem. Přátelé spolu jednají s respektem - to znamená, že každý zváží své vlastní motivy a s rozvahou volí formu jakou hovoří. Těžké je upřímný být a ještě těžší je upřímnost přijímat. Lehko se o tom jen mluví... Upřímnost musí být projevem důvěry v přátelství, důvěry v jeho pevnost. Ničím jiným. Pokud je tato naše důvěra zklamána, nezbývá než to přijmout. Ale udržovat přátelství za cenu falešnosti je zrádné. A dřív nebo později bude beztak rozhlodáno na prach. Stejně, možná víc, to platí o lásce. Pokud bych se měl modlit, tak o sílu mít tyto věci na paměti v okamžiku kdy před takovou zkouškou stojím sám...

Loupežník

Motto: Zkušená myš ví, že v čistém domě se sýr váli jen v pastech.


Jednou jsem mluvil s věřícím mužem, který byl ve velmi tíživé finanční situaci. Neměl na nájem a hrozilo, že ho i s jeho starou maminkou vyhodí z bytu. Tak se pomodlil a šel loupit. Poprvé se mu to povedlo, ale finanční situace se příliš nelepšila. Tak se pomodlil: "Bože ještě jednou, prosím..." A šel znovu. Dlouho chodil po nočním městě, váhal a dodával si odvahy. Nakonec svůj záměr uskutečnil. Vzápětí byl ale dopaden a uvězněn.
Zoufalá situace vede k zoufalým činům. Ale musí k nim vést? Popravdě řečeno: potkal jsem lidi, kteří na tom byli hůře a přesto se neuchýlili ke zločinu. Ale kdo může soudit? Jak říká jedno přísloví: nikdo necítí váhu břemene, které nenese.

Zoufalá situace vede k zoufalým činům... V jednom momentě nastanou okolnosti, kdy nám jakýkoli skutek přijde ospravedlnitelný. Nebo ho spíš jako ospravedlnitelný chceme vidět. Člověk vidí, co vidět chce. Jeden ve své situaci spatří důvod ke zločinu, jiný podnět k revizi vlastního života a s vypětím všech sil hledá co ve svém životě zlepšit, aby se z takové situace dostal. A někdo v tom spatří výzvu k tomu, aby se odevzdal do vůle Boží. Skutečná víra spočívá v přesvědčení, že Bůh pomáhá těm co si pomáhají sami, v přesvědčení, že já budu žít svůj život jak nejlépe umím a Bůh mě na holičkách nenechá. Každá zoufalá situace je výzvou a zároveň zkouškou: teď máš možnost se sám o sobě dozvědět pravdu - co v tobě je. A je také výzvou k odhodlání najít v sobě víc. Bohužel někdo v sobě najde jen zločince. Řešení se vždy nabízí a vždy je možnost volby. A prakticky nikdy se nabízené možnosti nejeví ideálně. Řešení je většinou skryto. Neskrývá ho před námi Bůh, ani nikdo jiný, ale my sami: skrýváme ho v podvědomí, protože po nás vyžaduje odvahu a odhodlání. Zkoušky přichází, protože jsme dostali další možnost odhalit to, co je skryté.

Že jít loupit vyžaduje taky odvahu a odhodlání? Jistě, ale evidentně je to pohodlnější řešení, než svému problému čelit poctivě, trpělivě a prací. Kdyby Bůh chtěl, aby dotyčnému muži padly peníze do klína, tak by mu je tam jednoduše hodil a nenechal ho tak olupovat jiné. Ale tohle se nestalo. Nevzal mu jen možnost volby - zvolit krátkou, jednoduchou a (podezřele) pohodlnou cestu. Napopak tuto možnost volby umožnil. Zaranžoval právě takovou situaci. Bůh nám nebere možnost volit zlo, protože nám tímto zachovává svobodu. V tom svoboda spočívá a máme ji, protože ji po Něm chceme. Svoboda je ale možná jen ruku v ruce s odpovědností a kde je odpovědnost, tam jsou i následky.

Teď na to vše jen nezapomínat...

V kleci

Pozoroval jsem dva papoušky v kleci. A lidi kolem nich. Dvě samozřejmosti na bidýlku. A k tomu v kleci - ve velmi malé kleci. Kolem courají rozjaření jedinci a ráčkují pitomosti v bláhové naději, že je malý opeřený kašpárek velkolepě pobaví bezmála lidskou mluvou. Zavřete člověka do takové klece byť na jediný den. Ne za trest - jen pro pobavení...

Krutost je v nás tak hlubokou zakořeněná, že už ji v sobě nevnímáme. Je součástí našeho myšlení jako rýhy ve šroubu. Každé utrpení je pro nás banalitou, krom utrpení vlastního. A soucit? Většinou hrůza, že se nám stane totéž.