Křeče z deště

Po zimě první zmoknutí. Oděn jen v obleku s kufříkem v ruce se zastavím mezi veřejemi a zjišťuji, že mi nezbývá  než se odhodlat zmoknout. Studená voda klepe na pleš a podrážky, o jejichž bezděravosti nejsem zatím zcela přesvědčen, brázdí louže a chodníkové potůčky s krátkou životností. Je mi nad slunce jasné, že promoknutí se nevyhnu a přesto se krčím a mám sevřené svalstvo, jako bych se chtěl schoulit sám do sebe ve snaze zmoknout méně. Zmokl jsem stejně. Jen si říkám proč ta křeč? Když není kam se skrýt, nezbývá než se narovnat, odevzdat se a vychutnat si to...

K bezedné ispiraci

Kdo chce zapalovat musí hořet... Když nenacházíš sílu v sobě, dívej se okolo. Když ani tam nic nevidno, tak se zakousni do toho, co děláš a nepolevuj, dokud se síla nedostaví. A dostaví se vždy, pokud vytrváš a věříš. Lehko se to řekne. A nejlépe se to říká těm, kteří zrovna ustáli krizi a jsou naplnění energií ze svého vítězství. A při poslechu takových slov křiví se nezřídka rty těm, kteří se zrovna topí v moři malověrnosti. Ty zkřivené rty, to je zpravidla závist - jakési zbytky energie, které dovedou být dost silné aby ničily, ale ne dost silné, aby tvořily. Ale tyto zbytky sil se znásobí, když je všechny použijeme na to, abychom je obrátili do sebe a nikoli proti okolí. Zmíněná změna směru toku naší energie je jedním z nejsilnějších momentů v životě člověka, neboť tento kapitán u kormidla svých sil začíná měnit sebe a nachází sílu dělat nemožné.

Sebevědomí

Zdravá pokora před životem, skromnost ohledně poznaného a odvaha žít život a čelit nejistotám - to ústí v přirozené sebevědomí, které z člověk vyzařuje, aniž by musel o sebevědomé vystupování usilovat. Jen o takového člověka je možné se s důvěrou opřít.

Naopak  bychom se měli mít vždy na pozoru před těmi, kteří si sami o sobě lžou. Na svět hledíme přes sebe a kdo nevidí do sebe - je pro sebe neprůhledný - ten skrze tuto bariéru nevidí ani nic vně.

A kdo by se nechal vést slepcem?

O zázracích

Kdo má víru, ten má naději. Kdo dostane naději, získá víru. Jinými slovy: není naděje bez víry... 

Někdy je člověk v situaci, kdy mu nezbývá, než vyčkávat. Ale to není totéž, co být lhostejný. Pokud ztratíme rozhodnost a zacílení, pokud ztratíme vizi, pak je zřejmé, že je něco špatně  a je to ta první a nejdůležitější věc, kterou je potřeba řešit. A třebaže se odpověď nenabízí hned, je potřeba vytrvat v činnosti a udržovat se v pozornosti. Nikdy se to ale neobejde bez pohledu do sebe. Pokud jsme z něčeho nešťastní, pokud jsme demotivovaní, zmatení, pak je vždy chyba v našem přístupu. Ve světě se zrcadlí naše vědomí. Díky tomu můžeme vidět do sebe a pokud změníme sebe - uvidíme změnu i vně. Život je právě o této interakci. Aspoň o tom vše svědčí, když pozoruji, co se děje kolem mě a co se děje se mnou. Čekáme-li, že se nepříznivé okolnosti změní pasivním čekáním na zázrak, pak podléháme představě, podle které se zázraky dějí bez naší účasti. Největší zázrak je najít odhodlání čelit beznadějné situaci - vydolovat v sobě odhodlání sprintovat v okamžiku, kdy už nemáme sílu se ani plížit... Nicméně chce to po nás alespoň nezbytné minimum - ochotu v sobě tuto sílu hledat. Věřím, že s tímto prvním krokem umožníme zázrak: inspiraci, která probudí sílu, sílu, která ještě před vteřinou jakoby neexistovala...

Junior

Co může být krásnějšího než víkendové ráno! Snad jen víkendové ráno které můžete strávit se svým malým synáčkem.
Ležím si v posteli a zdá se mi o tom malém tvorečkovi, který spí kousek vedle, ve své postýlce. Zdá se mi jak žvatlá to svoje tatata, jajajaj, babababa... Pomalu žvatlání přechází v nespokojené hučení až řev. Začínám chápat, že nesním. Otevřu oči: mrňous už balancuje v nestabilním stoji ve své postýlce a upřeně na mě zírá. Zjistil, že vzbudil moji pozornost, tak se uculí. Mrknu na hodinky. Je už pět hodin ráno.... Moje drahá polovička se taky probudí. Něžně položí našeho potomka do vodorovna se slovy: "Hají!". A rodiče zaujmou stejnou polohu. Potomek se však jen těžko srovnává s tímto projevem autority. Ve chvíli, kdy už začínám trochu zabírat se mi do snu počne vkrádat funění a vzdychání: junior se pracně staví na nožičky. Zahájí neartikulované projevy nespokojenosti: "E!". Rodiče nereagují. "E!E!", Zas nic. "E!, EE! EEEEEEE!" Rezignuji. Nechám svoji milovanou ženu spát - přes týden si této služby užije dosyta. Přistoupím k mrňousovi - tomu se rozzáří obličej. Obléknu si brýle - náhradní, speciální, určené na demolování. Junior je zbožňuje. Vezmu dítě do náruče. Jeho líbezný výraz se přemění ve tvář vášnivého útočníka a zafuní jako zuřivý býk. Zaostří na brýle a bleskurychle je s naprostou koncentrací serve z mé hlavy. Divoce s nimi mává a pak jimi řízne o zem. Zachmuřeně pohlédne na můj  obličej, který se nyní zdá být poněkud holý. V očích mu zasvítí nápad: "Servu mu obličej, určitě se dá taky sundat!" A pustí se do díla. Tahá za škraně, spánky, zarývá své ostré nechtíky do kůže, do nosních dírek, tahá za rty, popřípadě zkusí pořádně drápnout do dásně. Chvíli trpělivě snáším tuto roztomilou hru batolátka. S mou první prolitou krví však juniora k jeho nevoli něžně od sebe odtáhnu, položím ho do jeho "plaziště" a zasypu hračkami. Stojím tam pak jak opařený a cítím jak se mi obličej pomalu rovná do původní podoby. Zvednu pokřivené brýle. Odcházím do křesla - zfackovaný a podrápaný, ale aspoň s dobrým pocitem, že mám ještě rezervní brejle, když už ne obličej...



Dítě je požehnání. Umožňuje nám prožít mnohem delší den, neztrácet čas bohapustým válením se v posteli a od kuropění pracovat na povznesení ducha našeho potomka. Současně je to posilovna paží, trpělivosti, odolnosti proti bolesti, duchapřítomnosti a  pozornosti. Člověk pozná vlastní meze a má ideální možnost je posunout o notný kus dál...

Kufřík

Čas od času se mi vybaví jeden večer, kdy jsem se vracel domů z práce: dojdu k autu, položím kufřík, dám si sako na zadní sedadlo (tak aby se nepomačkalo), nasednu, nastartuji, dám zpátečku. Nechce se to ale rozjet. Tak přidám plyn, překonám odpor, auto se zhoupne a já si uvědomím, že jsem si právě přejel svůj kufřík. Cítím, jak obecenstvo v oknech pozoruje zábavného blba při podivných aktivitách. Vytlačím na tváři lhostejný obličej, vyjdu ven, vezmu si kufr a snažím se vypadat jako člověk kterému vyšlo co si plánoval. S dynamikou cílevědomého jedince naložím kufřík do auta a odjedu.

Pokud duchapřítomnost nastoupí se zpožděním, tak nabývá tragikomických rysů.

Ještě další rok jsem pak chodil do práce s kufrem poslepovaným izolepou....

Pevnost

Mám dva dobré přátele. A oni dva jsou také dobrými přáteli. Pak došlo k tomu, že ten jeden zaměstnal toho druhého. A fungovalo to skvěle. Firma stála na práci těchto dvou přátel a dobře se doplňovali. Byť jeden zaměstnával druhého, tak firmu budovali spolu. Než se přítel - zaměstnavatel - dostal do potíží s podnikáním a nebylo na výplatu. Přítel - zaměstnanec se pak sám dostával do problémů: ale byli přátelé a těžko se jim o tomto mluvilo. Jak říct do očí, že nemám peníze na zaslouženou výplatu? Jak říct do očí, že chci tuto práci opustit a nechat přítele plácat se v tom samotného? Nakonec jeden sliboval peníze a druhý tajně hledal jinou práci. Peníze nepřicházeli, tak přítel - zaměstnanec sdělil, že odchází na jiné místo. A přátelství utrpělo šrám. Šrám mlčení...

To vše se mohlo stát a stává se to v každém přátelství. Jen přemýšlím, kde je chyba? Není ani v podnikání ani v zaměstnávání. Tam se střídají úspěchy a neúspěchy jako vlny na moři. Zůstává otázka, proč je tak těžké mluvit otevřeně. A proč je to těžké i mezi přáteli? Nemáme rádi nepříjemné situace. A přecejen nechceme přátelství ohrozit. A právě v tomhle bodě se zřejmě všichni začínáme mýlit. Je si těžké pod tíhou problémů vzpomenout, na čem přátelství stojí. Aby bylo tím čím je, neobejde se bez důležité vlastnosti, kterou je pevnost. Musí být pevné a být pevností (doslova i přeneseně). A pevnost vytvoří jen pevní lidé. Největším ohrožením jsou pro přátelství přátelé sami - když pevnost rozhlodají naše slabosti. V okamžiku, kdy musíme otevřeně říct nepříjemné věci, zjistíme, jestli si přátelství zasloužilo vůbec toto označení. Když přátelství přežije upřímnost, pak z této zkoušky vyjde ještě pevnější, když nepřežije, nebylo dost pevné na to, aby jím bylo. Není to však o tom vmést někomu do obličeje kritiku, a ještě k tomu s vášní a vztekem. Přátelé spolu jednají s respektem - to znamená, že každý zváží své vlastní motivy a s rozvahou volí formu jakou hovoří. Těžké je upřímný být a ještě těžší je upřímnost přijímat. Lehko se o tom jen mluví... Upřímnost musí být projevem důvěry v přátelství, důvěry v jeho pevnost. Ničím jiným. Pokud je tato naše důvěra zklamána, nezbývá než to přijmout. Ale udržovat přátelství za cenu falešnosti je zrádné. A dřív nebo později bude beztak rozhlodáno na prach. Stejně, možná víc, to platí o lásce. Pokud bych se měl modlit, tak o sílu mít tyto věci na paměti v okamžiku kdy před takovou zkouškou stojím sám...